Seznámíme se?
16. června 2009 v 22:31 | Viola
16. června 1846
Paříž
Milá teto Klementýno,
pravděpodobně se divíš, jak je možné, že jsem se vůbec dozvěděla o tvé existenci, když v předmětu doličném- dopise, který jsi před sedmnácti lety nechala mé matce na kuchyňském stole- jsi vyloženě popisovala jakousi svou pomyslnou smrt pro veškeré bližní z tehdy současného života. Teď se asi divíš spíš tomu ,jak se mi onen zmnovaný dopis vůbec dosal do rukou. Má matka, tvá sestra Ignácie, před týdnem zemřela na rakovinu plic a já, ještě neplnoletá, bez otce či jiných příbuzných, jsem byla umístěna do dětského domova. Nestěžuji si, jsem vychovaná si nestěžovat, ale o tom později.
Nyní k tomu, proč ti vlastně píšu. Proč, proč... Myslím, že to je ta zásadní otázka života. Proč. Neustále hledáme zdůvodnění. Ani ne tak místo činu, dobu činu, pachatele nebo oběť, jako právě příčinu, důvod.
V dětském domově to není špatné. Jsem tu nejstarší a spíš se cítím jako sama vychovatelka, než jako schovanka. Přesto ale postradám možnost se svěřit a Bůh ví, že já jsem člověk, který se neustále potebuje svěřovat a neumí příliš naslouchat. Je to tak sobecké, jak mi to občas připadá? Těžko to omlouvat tím, že skutečný sobec by tuto svou nehezkou vlasntost nidky nepřiznal- rozhodně ne sobě, natož ostatním.
Jsi jediná, koho na světě mám- alespoň doufám. Podle rodinného přítele, právníka Baudelairea, ještě žiješ a to právě na adrese, kam tento dopis zasílám. Nemohu říct, že se těším na odpověď, ba ani, že ji snad čekám. Spíše naopak- doufám, že jen budeš číst, možná se pousměješ, zamračíš, zamyslíš, budeš si představovat, jak vypadám. To mi stačí. Nikdy se to pochoitelně nedozvím, přesto mi ta myšenka... stačí.
Každý den se ti budu snažit napsat jeden dopis, ve kterém shrnu, co se mi přihodilo a k jakým závěrům či názorům jsem dospěla.
Nyní, pokud jsi dopis nezmuchlala, nezahodila, nespálila a se zájmem si dočetla až sem, splnila jsi mi jediné mé momentální opravdové přání a já mohu přistopupit k tomu, o čem bude má korespondence vesměs pojednávat- tedy k sobě samé, jistě totiž chceš vědět, kdo jsem.
Narodila jsem se před šestnácti lety v domě porodní báby, která bydlela dva bloky od našeho domu. Jistě si ještě vzpomínáš. Otce neznám a nevím, zda ho znáš ty, přesto jsem si těméř jistá, že mé matce ublížil natolik, že ho znát nechci. Do školy jsem nechodila, psát, číst a počítat mě učil náš soused, pan Blasbey, kterého znát nemůžeš, jelikož dům, ve kterém žil, mu v závěti odkázal jeho bratr, ředitel jakési školy, ve které právě díky bratrovi několik let učil. Zároveň s odchodem ředitele tedy "na odpočinek" odešel i pan Blasbey a sám mi nabídl domácí výuku, když jsme se poprvé setkali. Nic jiného neumím, jediné, co snad alespoň trochu ovládám, je hra na klavír. Nejsem moc hezká, nikdy jsem svůj obličej nezkoumala, mohu ale říct, že jsem velice podobná své matce- stejně jako ona mám modré, přivřené oči a krátké, tmavě hnědé kudrlinky.
V dětském domově u sv. Tamary jsem tři dny. Jak jsem řekla, ráda se svěřuji a tudíž pro mě jakási aklimatizace nebyla závažnějším problém. Nejvíce jsem si oblíbila- a snad i ona mne- malou Anetku. Je přesně to, co si většina lidí představí pod slovním spojením "rozkošná malá holčička". Má kudrnaté, zlaté vlasy zrovna jako nacdílek, veké zelené oči, husté dlouhé řasy a červené, našpulené rty. Až vyroste, bude z ní nádherná žena, určitě modelka nebo herečka. A ta fantazie, jakou má, panečku! Včera ani nejdna z nás nemohla usnout, porto jsme si lehly do jedné postele a vymýšlely neuvěřitelné příběhy o rozkvetlých loukách a sadech, po kterých jsme obě běhaly bosy a jen v lehkých šatech- přesně takových, jaké nosí víly. Na mladou dámu v mém věku se to možná zdá poněkud infantilní, přesto to bylo tak nádherné a osvobozující, že jen ty naše vysněné louky a sady mne naplnily hřejivým pocitem a srdce mi plesalo.
Je tu ještě několik okouzlujících dětí- dvánactiletý Michael, osmiletý Jakub a patnáctiletá dvojčata Marion a Anna.
Teď jsme všichni na zahradě, už po večeři a sestry hrají s těmi úplně nejmenším slepou bábu, dokud ještě svítí slunce. Miluji letní večery, jsou to ty nejpoetičější části roku. Vedle mě sedí právě má drahá Anetka a češe mi vlasy. Zrovna mi vypráví, jak v těch našich sadech večeříme s nějakým okouzlujícím mužem, který nám vypráví o svém pobytu v Africe. Je tak nadšená! Naplňuje mne to radostí a skutečně doufám, že si to umíš představit a tak se mnou soucítíš.
Počítám, že do hodiny se půjdeme umýt, pomodlit a následně spát, proto se s tebou rozloučím. Pro dnešek. Zítra ráno dám matce představené dopis k odeslání a večer napíšu další. Pozítří to budu opět opakovat a takhle ti budu psát tak dlouho, dokud nedosáhnu plnoletosti a nebudu tě moci osobně vyhledat- a nemyslím na to, jeslti mne přijmeš nebo ne. Věřím totiž v krásnou budoucnost. Jak říkala má maminka- lidé si navzájem nemohou změnit život, nemohou se zachraňovat. Každý to dokáže sám jen svou vůli věřit vlastním snům.
Líbám tě,
tvoje neteř Viola